Bible ruské
Skorina a Čechy. Okolnosti pražského vydání Bible ruské
Odhaduje se, že Skorina do Prahy přijel po skončení Vídeňského kongresu koncem roku 1515. Po dvou letech ve Starém Městě pražském začal vydávat jednotlivé knihy Starého zákona. Přesný počet tehdy vytištěných knih není znám: starozákonní knihy Skorina mohl vydat všechny, ovšem dnes víme pouze o 23. Není jednoduché rozhodnout, do jaké míry pokročil s realizací, resp. dokončením svého záměru. Nedodržoval totiž obvyklý sled biblických knih – plnil Zákon ne „od Alef po Tav“, ale v neobvyklém pořadí. Je důvod se domnívat, že ruténský překlad s editorským doprovodem k němu byl hotov před začátkem tisku, proto se pořadí tisku zřejmě odvíjelo od okolností spolupráce s místními umělci (kreslíři a dřevořezáči), od zkušenosti, kterou Skorina jakožto vydavatel tehdy v Praze nabýval, potažmo od polygrafické připravenosti jednotlivých části Bible.
Kolofony (závěry) pražských publikací dokládají tuto posloupnost editorské činnosti:
6. 8. 1517 Žaltář (ff. 142)
10. 9. 1517 Jób (ff. 52)
6. 10. 1517 Přísloví (ff. 48)
5. 12. 1517 Sírachovec (ff. 82)
2. 1. 1518 Kazatel (ff. 18)
9. 1. 1518 Píseň písní (ff. 12)
19. 1. 1518 Moudrosti (ff. 32)
10. 8. 1518 čtyři Královské (ff. 242)
20. 12. 1518 Jozue (ff. 48)
9. 2. 1519 Júdit (ff. 26)
15. 12. 1519 Soudců (ff. 48)
Roku 1519 vyšly v blíže neurčeném pořadí knihy: Rút (ff. 8), Ester (ff. 26), Pláč (ff. 12), Daniel (ff. 40), Genesis (ff. 94) a Deuteronomium (ff. 66). Další části Pentateuchu – Exodus (ff. 76), Leviticus (ff. 54), Numeri (ff. 74) – nejsou vůbec datované. Jakožto součásti tzv. Pětikniží mohly být vytištěné v roce 1519 a (nebo) 1520. Příčinou zpožděné publikace Pentateuchu pravděpodobně byly důvody pragmatické povahy: po příchodu do Prahy se Skorina nejprve musel v novém prostředí dobře zorientovat. Teprve pak objednal kvalitní a reprezentativní díla, mezi nimi i rám titulního listu, které důstojným způsobem uvedly ruténský Starý zákon.
Skorina, jehož univerzitní vzdělání úzce souvisí s Krakovem a Padovou, byl dokonale obeznámen s knižní kulturou své doby. Italský kánon raně renesanční typografie zdárně rouboval na několik set let starý kmen knižní písemné tradice Velkoknížectví litevského. Význam Skoriny se neomezuje pouze na prostor tehdejší Litvy – v Praze vydané a k potřebě ruténského čtenáře určené knihy jsou rovněž významnými bohemikálními památkami. Knihověda Skorinovým paleotypům vymezuje důležité místo mezi Biblí benátskou (1506) a Biblí Severinovou (1529). Zvláštní vazba pojí Bibli ruskou a Bibli pražskou z roku 1488. Tuto nejstarší českou (a vůbec slovanskou) tištěnou bibli musel ruténský vydavatel dokonale znát z prostředí nájemné staroměstské tiskařské dílny kramáře Severina, kde se během roku 1517 mohl pracovně setkat i s Tiskařem Pražské bible. Českou inkunábuli Skorina zřejmě použil při tvorbě textové předlohy svých knih, o čemž svědčí floskule naprʒed kecʒti a k chwale boǯie • a k dobre[m]v… a ku proʃpiechu…, kterou Skorina přebírá a v upravené podobě při každé vhodné příležitosti uplatňuje na titulním listu, v předmluvách a kolofonech vlastních vydání (např. Нap²rá ko +ti i kpohval5 bFgu… kpo’itku pospolitogo dobrogo – Žaltář, 6. 7. 1517).
Jednotná textová a metatextová, typografická a umělecká konstrukce ruténské Bible je dílem Skoriny. V jeho knihách neexistují žádné nepodstatné drobnosti, které by pečlivě nepromyslel. Dobře čitelné skorinovské písmo pohotově mění velikost v závislosti na funkční povaze textu. Čtení jeho Bible je pohodlné: základní text se dobře liší od titulů, poznámek a odkazů. V té době to nebyla věc samozřejmá. Pro pohodlí čtenáře Skorina čísloval folia, což před ním v knihách tištěných cyrilicí (a vlastně ani v českých) nikdo nedělal. Důležitá je „textová ornamentika“, která se skládá ze 108 iniciál. Iniciály vytvořili dva výtvarníci, jejichž ruku rovněž vedl Skorina. S renesančním pojetím knihy dobře koresponduje zde užitý dekor: lišty, rámy, viněty. Výčet by nebyl úplný bez ilustračního cyklu narativní povahy a portrétu ruténského vydavatele. (IL, PV)
Skorina a Čechy. Umělecké kvality Bible ruské
Grafický doprovod Bible je proslulý portrétem Skoriny. Tímto dřevořezem kniha Sírachova, datovaná 5. 12. 1517, získala zřejmě poprvé portrétní ilustraci svého tvůrce, soukromé osoby. To byl na svou dobu zcela ojedinělý a odvážný krok, poněvadž Skorina byl laik, a nikoli církevní kapacita jako např. sv. Jeroným, překladatel latinské Vulgáty. Portrét byl znovu přetištěn v závěru čtvrté knihy Královské 10. 8. 1518. Postavu polockého rodáka však spatřujeme i na jiné ilustraci, která 19. 1. 1518 otevřela knihu Moudrosti. Před Pantokratorem zde klečí mladík interpretovaný jako sv. Jan Evangelista. Je oblečen do pláště učenců a jeho zběžně ztvárněný obličej se vyznačuje skorinovskou plností. V té době to byl běžný způsob, jak decentně znázornit tvůrce knihy či jejího donátora. Ve zhořeleckém exempláři Bible je tento dedikační obraz symptomaticky umístěn hned vedle portrétu Skoriny z roku 1518.
Bible v podání Skoriny usilovala o zesvětštění ilustračního aparátu. Pro pražské dřevořezy je charakteristická výrazná laicizační tendence. Nový, v Čechách i v zahraničí doposud nevídaný typ biblické ilustrace kladl velký důraz na psychologizující beletrizaci a portrétní individualizaci, které text neglosovaly, ale živě dotvářely. Není proto divu, že v Bibli ruské je vícero identifikovatelných obličejů. V první řadě jde o evropské panovníky. V dřevořezu Mojžíš před národem v čele zástupu vyvoleného národa jsou zpodobněni Jiří z Poděbrad (1420–1471), Vladislav II. Jagellonský (1456–1516) a Ludvík II. Jagellonský (1506–1526).
Vladislava spolehlivě poznáváme v ilustraci Šalomoun mluví s královnou ze Sáby (Královská 3, 10. 8. 1518). Mezi Šalomounem a královnou je zřejmě nejvyšší kancléř Království českého Ladislav ze Šternberka (1480–1521). Týž Vladislav se synem Ludvíkem je vyobrazen ve scéně Šalomounův soud (Přísloví, 6. 10. 1517): otec stojí jako soudce uprostřed dřevořezu (za ním je již zmíněný český kancléř) a syn jako moudrý Šalomoun sedí na trůně. Ve scéně Pomazání Davida (Královská 1, 10. 8. 1518) klečí na kolenou Ludvík, jemuž na hlavu lije olej Samuel. Starozákonní prorok má výrazný obličej, který připomíná fyziognomii papeže Julia II. V ilustraci Stavba Jeruzalémského chrámu stojí kancléř Ladislav ze Šternberka vedle biblického Šalomouna, tedy císaře Maxmiliána I. (1459–1519), jenž se svým doprovodem dohlíží na realisticky ztvárněnou stavbu blíže neurčeného gotického kostela. Široká tvář Samsonova (námět Samson bojuje se lvem, Soudců, 15. 12. 1519) může ukazovat na polského krále Zikmunda I. Starého.
Do ruténské Bible tedy byly zařazeny kryptoportréty zřejmě všech vlivných středoevropských soudobých vládců. Většinu z nich mohl Skorina vidět na vlastní oči během Vídeňského kongresu roku 1515. Časté vyobrazení Jagellonců je pochopitelné. Tímto způsobem ruténský vydavatel vyjadřoval vděk věhlasné panovnické dynastii (litevského původu), a zvlášť Ludvíku Jagellonskému, za jehož panování Bible ruská v Praze vznikala. (IL, PV)
