Skorina v současné Litvě a Bělorusku

Nejstarší připomínky Skorinova odkazu v současné Litvě se datují první polovinou 20. století. Ve Vilniusu, stejně jako v Bělorusku, v roce 1925 proběhly oslavy 400. výročí knihtisku. V roli oslavence vystupovaly Skutky a dopisy apoštolů z roku 1525, protože Malá cestovní knížka byla tehdy považovaná za mladší vydání. U příležitosti kulatého výročí Skorinovi věnovali pozornost dva autoři: Ludwik Abramowicz a Adam Stankiewicz. Jméno Skoriny v meziválečném období figurovalo v názvech studentského spolku a vilniuské tiskárny.

V roce 1967 se slavilo 450. výročí běloruského knihtisku. Tentokrát litevští a běloruští pořadatele vycházeli z roku vydání Bible ruské. Od té doby začali Skorinovu památku připomínat i jinak. V roce 1973 byla ve Vilniusu, v tzv. Dvoře tiskárny, odhalena žulová socha Letopisec (sochař Vaclovas Krutinis).

Místo, kde se nacházela Skorinova tiskárna, nebylo možné spolehlivě stanovit, a tak roku 1990 byla v prostoru původního ruténského Města (Civitas Ruthenica) ve Velké ulici (Didžiojoje g. 19/2) odhalena pamětní deska s reliéfem znázorňujícím tvář tiskaře. V roce 2010 se k odkazu Skoriny přihlásili současní litevští umělci – v ulici Spisovatelů byla prezentována dedikace Skorinovi (ztvárnila Ugnė Žilytė).

Zcela výjimečné je postavení polockého rodáka v Bělorusku. Pro tento mladý stát Skorina nebyl jen další historickou osobností: pro Bělorusy se obraz tohoto „národního hrdiny“ stal skoro sakrálním. Přínos Skoriny je zde doposud přijímán bez nejmenších výhrad a pochyb.

Ve dvacátých letech 20. století byl obraz Skoriny v sovětském Bělorusku využit pro upevnění národní identity, odůvodňoval vznik státu a radikální proměnu sociálních poměrů. Obraz kolektivní paměti nestačilo jen stvořit a prezentovat, bylo třeba o něj pečovat. Během oslav 400. výročí se nejdůležitější událostí – a nejen v rovině vědecké – stala konference, kterou uspořádaly Ústav běloruské kultury a Běloruská státní univerzita. V roce 1927 na základě konferenčních příspěvků vyšel sborník 400-лецьце бeларускага друку. Ve stejné době se obraz Skoriny začal pozoruhodným způsobem promítat do umění (např. portrét z dílny malíře Jakuba Krugera nebo busta knihtiskaře vytvořená sochařem Abramem Brazerem).

Na konci dvacátých let však přišel zlom. Pro Skorinu jako pro „zástupce bývalých vládnoucích tříd“ najednou nebylo místo. Po druhé světové válce v době hledání národní identity byl zavržený Skorina vzat na milost. Začal být zmiňován jako důležitý zástupce východoslovanské kultury, původce běloruského spisovného jazyka a samozřejmě i jako vzorný patriot.

Od konce čtyřicátých let se nesčetné množství spisovatelů, malířů, sochařů, divadelních režisérů, žurnalistů i vědců s velkým zápalem pustilo do konstruování Skorinova obrazu. V roce 1960 se jméno Skorina konečně dostalo do středoškolských učebnic. Způsob oslav 450. výročí v roce 1967 již plně odpovídal modelu, podle nějž se oslavovaly nejvýznamnější události z dějin SSSR.

Prostor, ve kterém Skorinova postava nacházela uplatnění, se postupem času rozšiřoval, zvlášť v letech 1986–1990 v době oslav 500. výročí narození. V dnešním Bělorusku paměť o Skorinovi tvoří nedílnou součást veřejného prostranství. Jeho jméno je pevně ukotveno v toponymii. Zvláštní případ tvoří Polock. V rodném městě Skoriny jsou jeho jménem pojmenovány třída, ulice a náměstí, gymnázium, knihovna, polygrafická společnost atd. Je zde i jeho socha, ostatně jako v Minsku a Lidě. (SN, AH)

12 Dokumenty

Skorina v současné Litvě a Bělorusku