Před Skorinou
Vývoj písemnictví v Litvě před Skorinou
Začátek litevského písemnictví je spjat s prvním litevským králem Mindaugasem (kolem roku 1200–1263). Ve 13. stol. jeho stát obývali nejen Litevci, ale rovněž Ruténové a Němci. O něco později sem přišli Židé, Tataři a Karaimové. Stát nebyl jednotný ani z hlediska konfesního: šířil se v něm římský a východní křesťanský ritus.
V polovině 13. století Mindaugas se svým dvorem přijal křesťanství. Privilegia, korespondence a donační listiny panovníka, jež se dochovaly do našich dnů, svědčí o tom, že počátek písemnictví v nově vzniklém státě byl latinský. V souvislosti se křtem Mindaugase byla zřejmě přeložena z němčiny do litevštiny modlitba spojená s obřadem ponoření a Otčenáš (Modlitba Páně).
Ve stejné době se v pravoslavném prostředí velkoknížete Vaišelgy (kolem roku 1223–1269) zrodily první literární památky. Roku 1257 tento Mindaugasův syn založil v Lavrišavě na Němanu (část dnešního Novogrodku, Bělorusko) nejstarší klášter Velkoknížectví litevského. Právě zde mohla vzniknout významná literární památka, Chronograf z roku 1262, na jehož stránkách byli do dějin známého světa – Řecka, Říma a Byzance – poprvé zařazeni Baltové. Kolem roku 1329 byl v Lavrišavském klášteře opsán Evangeliář. Je to nejstarší dochovaná rukopisná kniha Velkoknížectví litevského – církevněslovanská památka, v jejímž výtvarném doprovodu je patrný vliv athoské klášterní tradice.
Od poloviny 14. století se písemnictví liturgické a světské povahy rozvíjelo v několika základních jazycích: latinsky, řecky, německy, církevněslovansky a ruténsky. Po katolickém křtu v roce 1387 se litevští panovníci Jagello (kolem roku 1351–1434) a Vytautas (kolem roku 1350–1430) chopili evangelizace země, začali formovat vládní instituce (dvůr a kancelář) a vzdělávací centra, což vedlo k dalšímu vzestupu knižní kultury. V Litvě se začala šířit sekulární literatura: výtvory antických autorů, středověká díla didaktického, encyklopedického, beletristického, historiografického, kosmografického a právního zaměření.
Složitá politická a náboženská situace v Litvě a Polsku, tedy státech, které od roku 1385 pojila personální unie, přiměla Jagella a Vytautase zúčastnit se jednání o sjednocení řeckých a latinských obřadů v rámci církevní unie. Unijní myšlenku na kostnickém koncilu (1414–1418) vznesl litevský pravoslavný metropolita Grigorij Camblak (kolem roku 1364–1419/20). Církevní unie byla následně uzavřena roku 1439 na florentském ekumenickém koncilu.
O vzájemnou pospolitost ve státě usilovali jak pravoslavní, tak i katolíci. Král Kazimír IV. Jagellonský povolal do Polského království (1453) a Velkoknížectví litevského (1468–1469) bernardiny. Příslušníci této řehole se dobře orientovali jak v pravoslavném, tak i v katolickém písemnictví, proto pečovali o církevní unii a šířili katolickou orientaci mezi Rutény v prostoru Velkoknížectví litevského. Známky bernardinské výchovy se odráží i v životě a díle Skorinově.
